2. ledna 2018

Slovník filozofických pověr

Slovník filozofických pověr




Slovník filozofických pověr  

V originále „Sto zabobonów, Krótki filozoficzny slownik zabobonów“

Světově známý polský filozof a politolog ve své originální knize poukazuje na řadu předsudků, lží a pověr, jež si u nás donedávna činily nárok na výsadní postavení.

Kniha přispívá k uplatnění kritického a logického myšlení a je i jakýmsi úvodem do filozofie.

(překlad Mlejnek Josef)

2009    5. vydání.




FILOZOFICKÉ POVĚRY – STRUČNÝ SLOVNÍK BOCHENSKEHO


Několik ukázek hesel z knihy polského filozofa a teologa, dominikána Jozéfa M. Bochenskeho:
„Sto zabobonów. Krótki filozoficzny slownik zabobonów“ (Paryz 1987).
Rozsahem nevelká, ale myšlenkově jasným obsahem velmi bohatá kniha  se u nás objevila již v době totality, kdy vyšla v českém překladu roku 1988 v samizdatové edici Komunikace. Roku 1993 ji pro české vydání „Stručný slovník filozofických pověr“ v nakladatelství AETERNA přeložil Josef Mlejnek .

Kniha přispívá k uplatnění kritického a logického myšlení a je i jakýmsi úvodem do filozofie.  Autor se nerozpakuje označit řadu vžitých názorů současné evropské společnosti jako falešných, ano doslova jako pověr či blábolů.  Zájemcům samozřejmě doporučujeme k přečtení celou knihu, náš výběr obsahuje jen zlomek z celkového počtu asi 100 hesel (jejich přehled je uveden na konci našich stránek). Na úplný závěr několik slov o autorovi.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

AKTIVISMUS
Názor, že pouze pohyb, činnost, směrování k nějakému cíli má hodnotu a může dát lidskému životu smysl. V takovém případe by život měl smysl pouze tehdy, kdyby člověk byl aktivní, neustále k něčemu směřoval. Každé „užívání chvíle", jakoukoli kontemplaci aktivismus odsuzuje jako něco mrtvého a neužitečného.
Aktivismus existuje už od starověku, ale v poslední době ho velice zpopularizovali existencialisté. Právě tito filozofové chápou jsoucnost člověka (tzv. existenci) jako nepřetržité usilování, napětí, pohyb ve směru budoucí existence: člověk nejenže koná, ale sám je činností, čirým pohybem, čistým usilováním. Lze snadno dokázat, že aktivismus je pověra; stačí tu připomenout všem důvěrně známé okamžiky, kdy člověk nesměřuje k žádnému cíli a přesto má jeho život plný a mnohdy velice intenzivní smysl. Takový je například okamžik, kdy po koupeli v moři ležím na písku a vychutnávám vítr a slunce, podobný okamžik prožil jeden z tvůrců neeuklidovské geometrie, velký německý matematik Reimann, o němž se traduje, že -jak se svěřil svému příteli - měl intuici svého systému jako celku a z ní měl tak obrovskou radost, že něco podobného může prožít patrně jenom málo lidí. Je jasné, že v podobných okamžicích člověk nejedná účelově, k ničemu nesměřuje, a přesto žije velice intenzivně a jeho život má smysl. Tím, že lidem upírá právo těšit se z okamžiku, zbavuje
aktivismus smyslu i samo tnou činnost - protože něco děláme proto, abychom něco získali, ne proto, abychom donekonečna vyvíjeli činnost pro činnost. Takže oním „ničím", oč v činnosti jde, musí nakonec být okamžik užívání toho, čeho jsme se snažili činností dosáhnout.
Jednou z příčin rozšíření pověry aktivismu je kolektivismus, pověra, která požaduje, aby člověk žil výhradně pro společnost. Z kolektivistického hlediska je samozřejmě třeba výhradně pracovat a pracovat; okamžik „užívání" je přitom považovaný za krádež, ochuzování společnosti o něco, čím jsme jí povinováni. Kolektivismus je však pověra.
Viz též: existence, kolektivismus.

ALTRUISMUS
Altruismus včetně celého prapodivného pojmenování vynalezl francouzský filozof Auguste Comte. Prapodivným proto, že se skládá ze slovních kořenů převzatých hned ze tří jazyků (latiny, francouzštiny a řečtiny) - a že skutečnost, kterou mělo označovat, se diametrálně liší od autentické lásky, kterou měl altruismus nahradit. Altruismus je totiž láska k druhému člověku in abstracto; také údajně proto, že je to jiný člověk. Objektem altruismu je tak blíže neurčené individuum, jež máme milovat v podstatě proto, že je nám cizí a že se od nás liší. Máme tu co do činění s úplným opakem skutečné lásky, protože v ní milujeme vždy konkrétní osobu a milujeme ji nikoli proto, že se od nás liší, ale naopak proto, že je nám blízká a v míře, v jaké je s námi identická. Tento rozdíl si patrně uvědomoval i samotný Comte a proto pro svůj altruismus vymyslel nové pojmenování. Směšování tohoto altruismu s normální lidskou láskou je pověra, a jen málo věcí se svou trapností vyrovná pohledu na křesťanské duchovní, kteří šíří tento nesmysl z kazatelen, protože si altruismus pletou s křesťanskou láskou.
Abychom lépe pochopili vznik slova altruismus, je třeba si uvědomit, že Comtovu altruismu vůbec nejde o jednotlivé lidi, ale o tzv. „velkou bytost" (grand étre), o samo lidstvo neboli Humanitu. Protože nás má s touto „velkou bytostí" spojovat právě altruismus, není ničím jiným než nástrojem modlářství, jímž je zbožnění lidstva neboli Humanity. Cílem tohoto vynálezu bylo vytvořit doktrínu, jež by v rámci zmíněného modlářství nahradila křesťanské učení o lásce k bližnímu.
Viz též: egoismus, kolektivismus, láska, lidstvo, modlářství.

ANARCHISMUS
Názor, že anarchie je nejen možné, ale dokonce žádoucí společenské zřízení. Anarchía je řecký pojem označující uspořádání nebo spíš neuspořádanost, v níž neexistuje žádné násilí ani deontická autorita sankce. Anarchie je evidentní pověra, přinejmenším v případě, aplikuje-li se na vyspělejší společnosti. V průběhu pěti tisíciletí dějin lidstva není znám ani jeden případ, v němž by anarchii nedoprovázelo obrovské množství nespravedlností, krutostí, vražd atd., jež šly ruku v ruce s rychlým úpadkem společnosti. Anarchistou lze pak být pouze za předpokladu, že se držíme ještě jedné pověry, a tou je víra v pokrok. Je však třeba vzít v úvahu, že zastánci anarchismu ne vždy popírají nutnost jakékoli autority, popírají pouze autoritu sankce. Jsou přesvědčeni, že dobrovolně uznávaná autorita musí vystačit a že se jí lidé podřídí i tehdy, nehrozí-li jim žádná sankce. I toto je však pověra. Víme přece, že v každé společnosti bez výjimky existuje určité procento jednotlivců nedisciplinovaných resp. zločinných, kteří se vůli většiny nepodřizují. A v naší době je to víc zřejmé než kdykoli předtím.
Příčinou rozšířenosti této pověry je, že existující uspořádání a výkon moci jsou pociťovány jako něco nespravedlivého, což může být v mnoha případech i oprávněné. Ale anarchismus toto zlo neléčí, naopak, obvykle mívá za následek útrapy mnohem větší než ty, od nichž chtěl lidi osvobodit.
K popularizaci anarchismu přispěl ve velké míře marxismus. Marx sám ostatně převzal jako politický cíl ideály anarchistů. V „ráji na zemi", jímž má podle něho být komunismus, nebude už existovat stát ani jakékoli násilí. Jeho cílem je tak vlastně anarchie. Na marxismu je obludné, že v teorii holduje podobné pověře a hlásá anarchistický ideál, ale v praxi všude tam, kde se dostane k moci, zavádí krajní totalitarismus.
Viz též autorita, komunismus, marxismus, pokrok, stát, totalitarismus.


AUTORITA
V souvislosti s autoritou vznikla řada pověr přímo strašidelných. K tomu, abychom si uvědomili jejich zvrácenost, si především musíme objasnit význam pojmu autorita. Říkáme, že určitý člověk představuje pro jiného člověka v jisté oblasti autoritu právě tehdy, předává-li mu vše, co spadá do uvedené oblasti, jako první a ve výslovně formulované podobě (například jako vědecký poznatek, rozkaz apod.), a on vše přijímá. Jsou dva druhy autority: autorita znalce, specialisty, učenými slovy autorita „epistémická ", a autorita nadřízeného, šéfa, jíž se říká autorita „deontická". V prvním případě pro mne někdo znamená autoritu tehdy a jenom tehdy, jsem-li přesvědčen, že danou oblast zná lépe než já a že říká pravdu. Epistémickou autoritou ve fyzice je pro mne například Albert Einstein, ve škole je pro žáky v hodině zeměpisu epistémickou autoritou učitel zeměpisu atd. Naproti tomu deontickou autoritou je pro mne někdo právě tehdy, jsem-li přesvědčen, že určitého cíle mohu dosáhnout pouze za předpokladu, že budu plnit jeho příkazy. Mistr je deontickou autoritou pro dělníky v dílně, velitel čety je deontickou autoritou pro vojáky. Deontická autorita se dále dělí na autoritu sankce (sleduje-li autorita jiný cíl než já, ale já se podřizuji jejím příkazům z obavy před trestem) a autoritu solidarity (sledujeme-li stejný cíl: námořníci mají v nebezpečí stejný cil jako kapitán lodi).

1.         První pověrou o autoritě je názor, že autorita je něco, co se protiví rozumu. Ve skutečnosti však uposlechnutí autority představuje velice uvážlivý postoj, jenž je ve shodě s rozumem. Tvrdí-li například matka dítěti, že existuje jedno veliké město, a to město se jmenuje „Varšava", chová se dítě velice rozumně, přijímá-li to jako pravdu. Stejně rozumně se chová i pilot věřící meteorologovi, který ho informuje, že v daném okamžiku je nad Varšavou tlaková výše a západní vítr o rychlosti šedesát metrů za sekundu - protože míra
informovanosti autority je v obou případech větší než u dítěte nebo u pilota. Autorita má své místo dokonce i ve vědě. K tomu, abychom se o tom přesvědčili, stačí vzít v úvahu obrovské knihovny, které se nacházejí v každém vědeckém institutu. Knihy z těchto knihoven nejčastěji obsahují referáty o vědeckých výsledcích, k nimž dospěli ostatní vědci, jinými slovy obsahují výpovědi epistémických autorit. Podobně bývá navýsost moudrým jednáním uposlechnout autoritu, například kapitána lodi. Tvrzení, že mezi autoritou a rozumem existuje vždy a všude rozpor, je pověra.

2.         Druhou pověrou, jež se v souvislosti s autoritou objevuje, je přesvědčení, že existují autority abych tak řekl univerzální, tj. že existují lidé, kteří jsou autoritou pro všechny oblasti. Je jasné, že tomu tak není; každý člověk je autoritou nanejvýš v nějaké vymezené oblasti nebo nanejvýš v několika oblastech, nikdy však ve všech. Einstein byl nepochybně autorita v oblasti fyziky, ne však v morálce, politice nebo náboženství. Respektování podobných
univerzálních autorit je nicméně velice rozšířená pověra. Když například grémium univerzitních profesorů podepisuje nějaký po litický manifest, děje se tak za předpokladu, že je čtenáři budou považovat za politickou autoritu, jako by jejich autorita vědců měla univerzální platnost, i když nic podobného zcela evidentně nejsou. Protože tito vážení profesoři jsou nepochybně autoritami ve věci dějin francouzské revoluce, čínské keramiky nebo počtu pravděpodobnosti, nikoli však v oblasti politiky a podobnými prohlášeními svou autoritu zneužívají.

3.         Třetí obzvlášť škodlivou pověrou je směšování deontické autority (šéfa) s epistémickou autoritou (znalce). Mnoho lidí je přesvědčeno, že ten, kdo má moc a je proto deontickou autoritou, je z tohoto titulu zároveň autoritou epistémickou a může své podřízené poučovat například o astronomii. Autor těchto řádků zažil svého času „přednášku" jednoho vyššího důstojníka (naprostého diletanta v oboru) o astronomii, kterou držel před oddílem, v němž byl v uniformě desátníka přítomen docent astronomie. Obětí této pověry se mnohdy stávají i lidé znamenití jako například zakladatel řádu jezuitů svatý Ignác z Loyoly, jenž ve známém dopise žádá portugalské otce, aby „podřizovali svůj rozum představenému", tj. autoritě čistě deontické.
Viz též: guru, intelektuálové, racionalismus, rozum.


DEMOKRACIE
Demokracii v podstatě nelze definovat, tak veliké panuje v této věci zmatení pojmů. Samo přesvědčení, že demokracie je odpovídající uspořádání veřejných věcí, není pověrečné, Pověrou je však slepá víra, že jedinou přípustnou formou zřízení je pouze demokracie, aniž by se odlišovaly různé významy slova. Slovo demokracie má přinejmenším šest významů: demokracie jako uspořádání společnosti, určitý druh této demokracie, liberální zřízení, ústavní stát, sociální demokracie a konečně diktatura strany.

1. Na prvém místě označuje demokracie zřízení, v němž vládne lid, resp. volí ty, kdo vládnou. Je to demokracie ve smyslu lidovlády. Je-li tomu tak skutečně, potom je třeba říci, že pojem „lidová demokracie" je nesmysl, protože doslova znamená „lidovou lidovládu", tedy něco jako „máslové máslo". Slovo demokracie totiž pochází z řeckého démos (lid) a kratein (vládnout) .

2. Často se ovšem pojmem demokracie neoznačuje demokracie vůbec, ale určitá forma demokratického zřízení. A zde existují nejrůznější druhy demokracie. Jedním z nich je tzv. bezprostřední demokracie, jež se dosud praktikuje v některých malých švýcarských 
kantonech, kde se na tzv. Landsgemeinde shromažďuje všechen lid, aby přímo řešil nejrůznější státní záležitosti; stejná je v určité míře i demokracie praktikovaná ve švýcarské konfederaci. Jinou formou demokracie ve smyslu uspořádání společnosti je demokracie parlamentní, v níž lid volí své zástupce (parlamentáře). Rovněž tato demokracie má různé formy; existuje například demokracie prezidentská (ministři odpovídají prezidentovi, jehož volí lid) a demokracie stran (ministři odpovídají parlamentu). Často se setkáváme s tím, že některá z těchto četných forem demokratického zřízení je považovaná za jedinou „skutečnou" demokracii, což je evidentní pověra.

3. Od demokratického zřízení je třeba odlišovat zřízení liberální, v němž například panuje svoboda tisku, svoboda shromažďování apod. Stává se, že uvedené svobody jsou v demokratickém zřízení omezovány (zpravidla například v době války) a že naopak v nedemokratickém zřízení existuje více svobody.

4. Něco jiného je také zákonné uspořádání, třebaže i ono bývá často označováno pojmem demokracie. Právní stát je zřízení, v němž jsou respektovány právní normy. Že je chybné směšovat zákonnost s demokratickým zřízením, vyplývá ze skutečnosti, že existuje řada
států s demokratickým zřízením, v nichž není respektována zákonnost a že jsou naopak známy nedemokratické, ale právní státy. Představu o druhé možnosti si můžeme učinit ze známé anekdoty z doby Friedricha Velikého, jenž byl samovládce a v jehož státě
nebylo po demokracii ani stopy. Hovoří se v ní o mlynáři, jemuž královští úředníci zabrali mlýn a jenž  prohlásil, že jde do Berlína, protože - podle jeho vlastních slov - „v Berlíně jsou ještě soudci". Takže mlynář věřil v zákonnost tohoto nedemokratického státu.

5. Rovněž není namístě směšovat demokratické zřízení, a v podstatě i liberální či právní zřízení, s demokracií „sociální". Demokracie uvnitř společnosti přináší takové uspořádání, v němž mezi jednotlivými vrstvami neexistují psychologické přehrady. Že je tato „sociální" demokracie něco jiného než demokratické uspořádání, nám potvrzuje skutečnost, že existují země s čisté demokratickým zřízením, v nichž jsou tyto bariéry velice silné, na druhé straně jsou země bez demokratického zřízení, v nichž nejsou mezi příslušníky různých sociálních vrstev příliš hluboké rozdíly. Podobná „sociální" demokracie existuje dokonce v zemích ovládaných tyrany, kteří chtějí všechny občany snížit na úroveň nevolníků.

6. A konečně marxisté-leninisté si uvykli označovat za demokracií diktaturu své strany; podobné terminologie používají také tyranští samovládci v mnoha zaostalých zemích, v nichž často existuje pouze jedna strana. Říkat takovému zřízení demokracie je patrné tou nejtěžší pověrou, jakou si lze představit, protože v něm neexistuje demokracie ani v jednom z výše uvedených významů: demokracie ve smyslu uspořádání společnosti nebo ve smyslu liberalismu atd.

Nezávisle na zmatku kolem pojmu demokracie i na pověře spočívající v tom, že za „skutečnou" demokracii je považován pouze jeden z významů slova, existuje ještě jedna velice rozšířená pověra, Spočívá v těžko pochopitelném přesvědčení, že demokracie, nebo dokonce některá z forem demokratického zřízení, které se osvědčilo jako vhodná forma vlády v naší zemi nebo zemičce, musí být nastolena všude ve světě, v Číně, stejně tak v Etiopii či Brazílii. Že je to pověra, vyplývá už z prostého faktu, že ze sto šedesáti v současnosti existujících států má demokratické zřízení sotva 21. Podléhat této pověře je jedním z nejhorších a nejvíc kompromitujících projevů provincialismu.
Viz též: autorita, elita, lid, stát, rovnost, svoboda.

DIALEKTIKA
Název dialektika pochází z řeckého dialegein, diskutovat, původně tedy byla dialektika  uměním diskutovat. Celá dlouhá údobí - například u starověkých stoiků nebo ve scholastice - byla pojmem dialektika označována logika. V tomto významu není dialektika, ani v nejmenším pověrečná, naopak může být velice užitečným uměním. Až německý filozof Hegel zatížil slovo dialektika novým, pověrečným významem a díky tomu se  také z vyznávání dialektiky stala pověra. Je-li vůbec možné pochopil Hegelovu myšlenku (píše velice nejasně), příroda se jaksi pouští do diskuse sama se sebou. Následkem této diskuse vzniká pohyb, postupně se vynořují různé bytosti atd. Hegel a jeho vyznavači dále tvrdí, že ve světě existují rozpory, protiklady, protože příroda diskutuje sama se sebou a v diskusi koneckonců jeden z partnerů popírá to, co tvrdí ten druhý. A protože tomu tak je i v celé skutečnosti a protože svět je plný rozporů, nemůže být běžná  logika, která je nerespektuje, dobrá, ale může být nanejvýš vhodná pro „použití v kuchyni" (Lenin). Ve filozofii platí jiná, „vyšší", dialektická logika, s rozpory-protiklady a jinými nesmysly. Hegelovi vyznavači se také mnoho namluvili o neexistenci jednotlivců: skutečná existence přísluší pouze celku. Tak například ve státě je lidský jednotlivec pouze „dialektickým momentem" celku, tj. státu, něčím na způsob pomíjivé vlnky na povrchu oceánu. Z takto pojaté objektivní dialektiky jinými slovy z takto chápaného popisu světa, vyrůstá tzv. subjektivní dialektika, ona údajně „vyšší" logika a metodologie myšlení. Lenin a po něm Stalin se snažili definovat pravidla této dialektické metody. Podle Stalina spočívá dialektická metoda v tom, že různé jevy je třeba nahlížet / hlediska celku: zkoumat, kam směřuje pohyb, vzít v úvahu překážky, protiklady (Stalin jim jako všichni dialektikové říká „rozpory") atd. Tato dialektika má být autentickou logikou proletariátu, revoluce, komunismu atd.
Většina tezí této dialektiky jsou kompromitující pověry. Pověrečné je například přesvědčení, že příroda vede sama se sebou diskusi. Pověrečná je víra v jakousi údajně „vyšší" logiku. Jinou pověrou je přesvědčení, že někdo pomocí oné údajné dialektiky, jež je v nejlepším případě snůškou velice primitivních rad, které se žádným způsobem nemohou srovnávat se zásadami současné vědecké metodologie, dosáhl vůbec kdy nějakých výsledků. Samotný Marx, jehož se dialektikové rádi dovolávají, nepoužíval nikdy nic jiného než běžnou formální logiku a metodologii přírodních věd. V aplikovatelnost té druhé však věřil jako v proroctví. Pověrečný charakter dialektiky je natolik zřejmý, že i v Sovětském svazu, kde je vnucována násilím, se někteří filozofové odvážili protestovat. V současné době se tam vedle oficiální dialektiky toleruje i zdravý lidský rozum a skutečná logika. Co je příčinou takového úspěchu dialektiky? Byl by nepochybně menší, kdyby se k ní nehlásily komunistické strany celého světa a nevnucovaly ji násilím všude, kde jsou u moci. Ale vedle stranického násilí sehrála určitou roli také víra ve znamenitost pověrečných filozofií jako Hegelova. Uvažuje se nejspíš následovně: všechno, co radí proslulý filozof, je dobré a užitečné. Hegel je proslulý filozof a doporučuje dialektiku, proto je dialektika dobrá a užitečná. Tímto způsobem s sebou jedna pověra přináší po další.  Dialektik má navíc tu „výhodu", že dialektika zprošťuje svého vyznavače povinnosti předkládat přesné důkazy. Dialektika sama neobsahuje jeden jediný zákon, jednu jedinou direktivu, o níž by se dalo říci, že je „logická". Protože je v rozporu s principy formální logiky, vytváří ve svých vyznavačích šálivý pocit svobody: všechno se jim jeví jako přípustné. Tato falešná osvobozenost od zákonů formální logiky není nic jiného než právo na blábolení, na nesmysl. Ve jménu této pověrečné dialektiky byli a dosud ještě jsou pronásledováni a vražděni lidé. Pověra o dialektici je jednou z nejzhoubnějších pověr, které známe.
Viz též: blábol, logika, marxismus, rozpor, svoboda.




EKONOMISMUS
Pověrečná víra, že člověk má pouze tzv. materiální potřeby (jídlo, bvdlení ap.) a že jejich uspokojení automaticky přináší uspokojení ostatních potřeb a tím i štěstí lidí. Že je to pověra, je vidět například v bohatých zemích, kde jsou materiální potřeby uspokojovány nadbytečně, přesto se tam mnoho lidí, především mladých, necítí šťastně a trpí.
Původ této pověry, jež tvoří společný základ jak kapitalismu tak marxismu, je jasný: v obdobích, kdy materiální potřeby lidí nejsou uspokojovány, kdy lidé například trpí nedostatkem jídla, snaží se uspokojit v prvé řadě je, zatímco ostatní potřeby se jim jeví jako druhořadé. Ekonomismus však není nic jiného než přenášení tohoto přístupu i na období blahobytu; a podobná období se díky Bohu v dějinách vyskytují: i zde jde tudíž o pověru.
Viz též: kapitalismus, marxismus, hodnota.


ELITA
Skutečnou elitu tvoří v dané společnosti skupina nejvýznačnějších osob ve věci charakteru, vědění, rozumu, tvůrčích schopností atd. V tomto smyslu znamená elita protiklad lidu.
Nejzávažnější pověrou o elitě je v současné době přesvědčení, že elita je zbytečná nebo dokonce pro společnost škodlivá, že je proto nutné každou elitu zlikvidovat a nedopustit, aby se vůbec někde objevila. Ve Spojených státech není například v celé řadě škol dovoleno dávat žákům při zkoušce špatné známky, aby se tím nadanějším dětem „neudělovala privilegia". Zastánci této teorie také mnoho namluvili o tom, že elita vykořisťuje lid atd. Každému by mělo být jasné, že jde o pověru. Podlehneme-li této pověře, má to pro společnost strašlivé následky. Vždyť blahobyt, pokrok a mnohdy i samotný život společnosti závisí na tom, podařilo-li se skutečně vytvořit dobrou elitu. Společnost bez elity je odsouzena ke zkostnatělosti a k brzké smrti.
Vedle pochopitelné lidské závisti je hlavní příčinou vzniku této pověry jiná, v jistém smyslu opačná pověra, podle níž jsou za elitu považováni v zásadě všichni, kdo se od ostatních odlišují výlučně svým původem z bohatého a vlivného rodinného prostředí a kdo tedy přísluší k aristokracii, plutokracii nebo k byrokratické „nomenklatuře". Avšak podobné kasty nemají se skutečnou elitu nic společného - ty mají rovněž tendenci uzavírat se v sobě samotných. Jejich existenci i to, že chtějí být považovány za něco vyššího, pociťují někteří lidé jako nespravedlnost a z toho nakonec vzniká odpor k jakékoli elitě, a to i k elitě autentické.
V souvislosti s elitou se konečně objevuje ještě třetí pověra, jež v podstatě souvisí s oběma předešlými, a tou je názor, že příslušníci elity nemají být odměňováni lépe než ostatní. Pravý opak je pravdou: společnost, která chce mít skutečně dobrou elitu, musí lidi pobízet, aby k ní chtěli příslušet: mimo jiné i tím, že budou mít naději na lepší výdělky. Nic se nevyplácí víc než právě tato politika.
Viz též: lid, rovnost.



ETIKA
Soubor zásad lidského chování (někdy méně přesně nazývaný „morálka"). S etikou souvisí hned několik pověr.

1. Jedna spočívá v přesvědčení, že existuje jakási „vědecká etika", tj. že prostřednictvím vědy můžeme zjistit, jak máme v životě postupovat. Je to pověra, neboť věda se zabývá pouze fakty, tím, co je i a z toho, že něco je, jinými slovy z vědy o faktech, nikdy nelze vyvodit, co má být, žádnou direktivu, normu nebo zásadu jednání. Je pochopitelné, že člověk musí k tomu, aby se mohl správně rozhodnout, také znát určitá fakta, ale tato informovanost sama o sobě ještě nestačí: navíc je třeba si osvojit určité etické zásady. Anna se například dovídá, že její kolegyně Věra onemocněla a je sama. To je fakt. Ale z toho, že Anna ví o onemocněni své kolegyně Věry, ještě nevyplývá, že je povinna ji navštívit. Aby mohla dospět k tomuto závěru, musí Anna také vyznávat morální zásadu: „nemocné a opuštěné kolegyně je třeba navštěvovat". Bez této etické premisy nelze uskutečnit žádné rozhodnutí. Tuto premisu nelze vyvodit z žádného poznání skutečnosti. Víra ve vědeckou etiku je proto pověra.
Zvláštní odrůdou této pověry je víra v existenci jakési filozofické etiky. Úkolem vědecké filozofie však není moralizování, ale zkoumání, analýza. Filozof nicméně může v souvislosti s morálkou plnit tři úkoly. Může ji za prvé zkoumat a přitom se snažit pochopit, o co vlastně jde (což často není nijak jednoduché). Za druhé může zjišťovat, zda ten či onen příkaz neobsahuje vnitřní rozpor. A konečně si může sám klást otázku, jaký je jeho vztah vůči etice uznávané v daném kulturním prostředí a u těch, kdo uvedené příkazy šíří. Ale filozof nemůže jako filozof lidem předpisovat, jak se mají chovat, jinými slovy nemůže moralizovat

2. Jinou pověrou, která se v poslední době šíří obzvlášť mezi teology, je tzv. situační etika: to, jak mám jednat, závisí výlučně na situaci, na postavení, v jakém se nacházím. Tento názor má
pravdu pouze v tom, že situace je jinými slovy úhrn faktů, které je třeba při rozhodování vzít v úvahu - sama znalost faktů však nestačí: z žádné situace není možné vyvozovat nějakou povinnost, nepřijímáme-li zároveň nějakou etickou direktivu, zásadu. Z toho důvodu je tato pověra pouze obměnou pověry první; liší se od ní pouze zdůrazňováním relativity zásad  jednání –jde tu proto o jednu z podob etického relativismu.

3. Stejně pověrečný charakter má i časté redukování etiky na techniku. Rozdíl mezi těmito dvěma oblastmi spočívá především v tom, že technické směrnice a příkazy jsou vždy podmíněny cílem činnosti, zatímco etické normy nejsou nepodmíněné, na jakémkoli cíli
nezávislé. Uveďme si příklad. Technika.ovládání automobilu nám říká, že ten, kdo chce dobře a s jistotou vybrat ostrou zatáčku, musí před ní zpomalit a zařadit nižší rychlost. Tato direktiva je stejně jako všechny technické předpisy závislá na cíli: nebude-li nějaká stará dáma chtít při jízdě automobilem rychle vybrat zatáčku, ale pojede stále rychlostí 25 km za hodinu, nebude vůbec potřebovat ani zpomalit ani zařadit nižší rychlost. Ale morální příkaz „nepodřízneš hrdlo vlastní matce, abys získal sto korun na pití“, není závislý na žádném cíli. Především to v žádném případě nijak nezávisí na tom, zda syn, jenž vlastní matce podřízne krk, skončí nebo neskončí v pekle. Dokonce i v případě, že by žádné peklo nebylo, nebo v případě, že by měl skončit v pekle za to, že vlastní matce krk nepodřezal, zůstane etický princip „nepodřízneš krk vlastní matce, abys získal sto korun na pití“ bezpodmínečně platný. Kdo si plete techniku s etikou a etické příkazy podmiňuje cílem, stává se obětí pověry. Tuto pověru rozšiřoval mimo jiné i Lenin, protože podle něj je „dobré a morální“  to, co slouží zboření starého světa atd., čímž se morálnost či amorálnost nějakého činu stává závislá na cíli.
Krajní podobou této pověry je známé rčení „účel světí prostředky“. Pravda je však taková, že žádný cíl, byť byl nejvznešenější, neposvěcuje a neospravedlňuje, a ani nemůže ospravedlnit, zlé prostředky.

4. Je zde ještě na místě zmínit se o pověře související s otázkou autority v oblasti etiky. Poměrně mnoho lidí je totiž toho názoru, že velice vzdělaný člověk (univerzitní profesor) nebo někdo s velkým talentem (vynikající malíř) je automaticky autoritou i ve věci morálky. Je to pověra: oblast morálních hodnot se liší od sféry vědy a umění - odborníci v obou oblastech nejsou proto autoritami v etice. Často se stává, že člověk nevzdělaný morálně převyšuje učence a ten, kdo je ve věcech umění úplný prosťáček, stoj í morálně výš než umělec. Autoritou v morálních otázkách může být výlučně člověk, jenž je sám morálně na výši.
Viz též: hodnota, realismus.


FILOZOFIE KŘESŤANSKÁ
Pojem křesťanská filozofie může buď označovat filozofii, která se rozvíjela v křesťanském prostředí (křesťanská filozofie historicky), nebo filozofii, jež se opírá o křesťanská dogmat. To, že existuje křesťanská filozofie v prvním smyslu, je evidentní skutečnost a uznávat tuto skutečnost není pověra. Pověrou naopak je, považujeme-li za křesťanskou filozofií filozofii v druhém smyslu. (Podezření, že jde o křesťanskou filozofii v onom druhém, pověrečném významu ovšem vyvolává už samotná okolnost, že se představitelé křesťanské filozofie snaží prokázat například platnost tvrzení, že existuje Bůh, že lidská duše je nesmrtelná, že člověk má svobodnou vůli atd.).  Že jde skutečně o pověru, vyplývá z definice filozofie jakožto vědy nezávislé na jakémkoli světovém názoru, která se proto nemůže opírat ani o křesťanská dogmata.
Tato pověra udivuje o to víc, že se její vyznavači nejednou odvolávají na svatého Tomáše Akvinského, jemuž vděčíme za první jasné odlišení víry od vědy a tudíž i od filozofie. Jednou z příčin rozšíření této pověry byla existence jiných, rovněž pověrečných novověkých  filozofií, které se nejčastěji opíraly o nějaký světový názor, jako například filozofie vycházející z osvícenství. O posílení tradice křesťanské filozofie (ve druhém smyslu) se význačným způsobem přičinil vznik marxismu, jehož vyznavači obdobnou pověru praktikují zcela nepokrytě („marxistická filozofie").
Viz též: filozofie novověká, marxismus, osvícenství světový názor, věda.


FILOZOFIE NOVOVĚKÁ
Temné období v dějinách filozofického myšlení, jež trvá počínaje renesancí (šestnácté století) až zhruba do poloviny devatenáctého století. I když se nedá tvrdit, že  všichni novověcí filozofové byli tvůrci nebo obětmi pověr je pověrou mínění, že novověká filozofie je skvělé a progresivní období dějin evropského myšlení. Přesněji řečeno, při hodnocení této filozofie je třeba odlišovat dvě věci: analýzu a syntézu. Jde-li o analýzu, potom někteří novověcí filozofové jako například Hume a Leibniz přinesli řadu cenných myšlenek a zasloužili se o lepší pochopení řady specifických otázek. Veliké syntézy, které většina těchto filozofů vytvořila, a které mají v nejlepším případě jistou literární hodnotu, nemají s vědou nebo s vědeckou filozofií prakticky nic společného. Ve srovnání s obdobím, jež předcházelo
i s obdobím jež následovalo potom, je novověk (v protikladu k běžně rozšířenému mínění) dobou úpadku filozofie.
K tomu, abychom se o tom názorně přesvědčili, si stačí položit otázku: v čem spočívá podstata filozofie? Spočívá samozřejmě ve zkoumání logických a ontologických problémů, otázek, jež se týkají jazyka   apod.   Na prvním místě si můžeme ověřit, že v novověké filozofii neexistuje logika, která by stála za řeč (výjimku zde tvoří geniální dílo Leibnizovo). Navíc přínos, jaký pro logiku znamenalo předchozí období, zůstal v té době prakticky zapomenut, dokonce i ti nejvýznačnější filozofové - například Kant a Hegel -znali pouze jakési mlhavé a k tomu ještě špatně pochopené zbytky logiky starověké a středověké. Situace logiky v té době byla natolik beznadějná, že podstatná většina geniálních Leibnizových děl mohla vyjít teprve v roce 1903 (!). Navíc novověká filozofie neví nic nebo téměř nic o ontologii, jež se zabývá nejobecnějšími vlastnostmi objektu vůbec a je tudíž základní filozofickou disciplínou. Neexistuje v podstatě žádná filozofie jazyka. Novověcí filozofové mají zvláštní zvyk vykládat o pojmech tak, jako kdyby pojmy rostly ve vzduchu a nebyly prostě a jednoduše významy slov.  Každá význačná filozofie, evropská (starověk, scholastika, dvacátého století) stejné jako například indická (bráhmanismus a buddhismus), obsahuje propracovanou filozofii jazyka, ale novověká filozofie o ní nemá ponětí. Můžeme zde uvést ještě jednu příznačnou charakteristiku: novověká filozofie nezná žádnou filozofii lásky, jež by si zasloužila tento název. Například takový spisovatel jako Spinoza, považovaný za velkého filozofa, definují lásku jakožto „libost spojenou s ideou vnější příčiny". Vynikající filozof lásky našeho století Max Scheler o tomto výroku oprávněně prohlásil, že kdyby tomu tak skutečně bylo, potom bychom museli milovat salám, protože ho pojídáme s libostí a s ideou, že tento salám je pro nás (před snězením) něco vnějšího. Jde tu jednoduše o neseriózní nápady které v žádném případě neobstojí při srovnáni s filozofií lásky, jako například vypracovali filozofové starověkého Řecka (Platón, Aristoteles, Plotinos) a scholastikové (sv. Tomáš  Akvinský, Jan Duns Scotus), ani s analýzami téhož předmětu, jež uskutečnili filozofové dvacátého století (Freud, Scheler, Jaspers, Sartre).

Zato se v novověké filozofii setkáváme se dvěma jinými věcmi: s velkými systémy a s teorií poznání. Novověcí filozofové produkují v masovém měřítku veliké syntézy, jež mají buď (u lidí slabé víry) podepřít náboženství, jako například u Kanta - nebo je nahradit, jak je tomu například u Spinozy. Na druhé straně se zabývají úvahami, existuje-li svět, existuje-li mimo naši hlavu a jinými podobnými věcmi, tj. obecnou teorií poznání. Tato teorie je ovšem nejspíš sbírkou pseudoproblémů, protože se týká všech soudů a o všech soudech obecně se nedá nic říci, jak tvrdí vědecká logika. V současné vědecké filozofii se také v žádném případě s podobnými úvahami nesetkáváme.
Kdo považuje novověkou filozofii nejen za vědeckou, ale dokonce za jedinou pravdivou a skutečně hodnotnou filozofii, ten se stal obětí podivné pověry.

V této souvislosti si můžeme položit dvě otázky: Co bylo příčinou filozofie v novověku? Co je příčinou pověrečné víry, že novověká filozofie je skvělá, pokroková a vědecká? Jednou z příčin společných oběma  jevům je propaganda šířená spisovateli z doby osvícenství. Natolik velkolepě se vysmívali středověku, logice a v mnoha případech i filozofickému rozumu, že se jim podařilo lidi úspěšně přesvědčit o naprosté nepřítomnosti myšlení ve středověku. Přispěla k tomu také ta okolnost, že oproti středověku, který byl katolickou epochou, získalo v průběhu novověku převahu protestantské a racionalistické myšlení, jež se ke katolicismu stavělo silně nepřátelsky. Jeho představitelů, zjevně záleželo na tom, aby bylo zneváženo a zapomenuto vše, co bylo před Lutherem a celou novověkou filozofií. Jinak v oné době pozorujeme počínaje renesancí zajímavý jev, jehož si všiml Whitehead: „Génius se přesunul do fyziky.“ Na rozdíl od starověku a středověku zůstali ve filozofii pouze průměrní lidé. A to bylo příčinou jejího úpadku.

Viz též: logika, metafyzika, renesance, scholastika, teorie poznání.


INTELEKTUÁLOVÉ
Jsou to lidé, kteří:
1) mají určité akademické vzdělání nebo vzdělání podobné akademickému;
2) nemají nic společného s ekonomickou sférou, především nejsou dělníky;
3) ujímají se veřejně slova a chtějí, aby je všichni považovali za "autoritu“ ve věcech morálky, "politiky“, "filozofie“ a "světového názoru“.
Dělník proto není intelektuálem, i kdyby byl třeba geniální, stejně tak obchodník nebo univerzitní profesor, pokud se drží své odbornosti. Kdokoli z nich však může být nějakým způsobem do grémia intelektuálů kooptován ve chvíli, kdy se i on začne vyjadřovat k výše uvedeným záležitostem. Intelektuály jsou nejčastěji novináři, literáti, umělci, ale setkáváme se s nimi dost často i mezi univerzitními profesory, především v řadách těch, kdo kolektivně podepisují různé politické a morální manifesty. Pověra o intelektuálech - a je to pověra velice závažná - spočívá v tom, že intelektuálům by měla z titulu jejich funkce příslušet autorita v oblasti etiky, politiky a světového názoru. Díky všeobecné rozšířenosti této pověry hráli a nadále mnohdy hrají rozhodující roli v životě společnosti. Byli to mimo jiné také oni, kdo řídili řadu revolucí, které -v protikladu k panujícím předsudkům - byly téměř vždy dílem nikoli lidových mas, ale intelektuálů. Není třeba dokazovat, že jde o pověru, protože víra v autoritu intelektuála stojí doslova na ničem. Tak například profesor, jenž přednáší novověké dějiny, je pochopitelně autoritou (epistémickou), pokud jde o francouzskou revoluci, nikoli však v oblasti využití atomové energie. Podepisuje-li tento profesor se svými kolegy, odborníky například v čínské keramice, zoologii nebo počtu pravděpodobnosti, deklarace, jež se týkají využití atomové energie, dopouští se evidentně zneužívání své autority, jež je o to horší v míře, v jaké vyvolává dojem, že hovoří sama „věda“.
Jednou z příčin vzniku této pověry je nedostatečná důvěra běžně pracujících lidí ve vlastní zdravý úsudek a také zvláštní atmosféra vytvořená kolem vědy, umění atd., která se pak přenáší rovněž na intelektuály.
Viz též: autorita, literáti, novináři, umělci.


MLÁDEŽ
V polovině 20. století se rozšířil názor, že mladí lidé, a to dokonce nedospělí, jsou v každém ohledu lepší, moudřejší atd. než lidé dospělí. Mám podezření, že se s něčím podobným setkáváme už v „Ódě na mladost":
Nechť si jiné drtí věk
a k zemi shýbá vrásčitá čela...
Ty, mladosti, vzlétej nad obzory...

Ať se už věci mají jakkoli, je názor o absolutní převaze mládeže zcela neopodstatněná pověra. Každý lidský věk má své přednosti i své nedostatky. Mladí lidé mají v sobě například víc dynamismu než starší, mají však méně zkušenosti a mnohdy i síly a charakteru. Nejlepším věkem člověka není ani mládí nebo staroba, ale zralý věk a pouze lidé v zralém věku by měli zastávat vedoucí místa. Z toho nijak neplyne, že by nemohli přijímat rady od mladých nebo (mnohem spíš) od starých. Ale připisovat mládeži převahu ve všech ohledech je skutečně velice podivná pověra.


NOVINÁŘI
Novinářství je povolání lidí se specializací na prostředky masové komunikace neboli masmédia: noviny, časopisy, rozhlas, televize apod. Jak už prozrazuje samotný název, je úkolem prostředků masové komunikace předávat informace masám. Proto jsou novináři především zpravodaji. Jsou to specialisté na shromažďování, formulaci a předávání informací druhým. Pohybují-li se v této oblasti, je jejich práce prospěšná a nelze jim nic vytýkat. Ale v průběhu posledního století si novináři přivlastnili jinou funkci a vystupují v rolích učitelů a kazatelů morálky. Nejen že informují čtenáře a posluchače o tom, co se stalo, ale domnívají se, že mají právo je poučovat o tom, co si mají myslet a co mají dělat. A protože se jejich názory masově rozšiřují, zaujímají novináři privilegované postavení, mají někdy skutečně monopol na poučování lidí o tom, co je dobré a co je špatné.
Víra, že tomu tak skutečně má být, že novináři skutečně máj í právo se tak chovat, že je třeba jim věřit, když nás o něčem poučují, je jednou z typických současných pověr. Protože pokud jde o poučování, nepřísluší novinářům žádná autorita. Nejsou sami o sobě specialisty v žádném vědním oboru ani morálními autoritami nebo politickými vůdci. Jsou jednoduše bystrými pozorovateli a umějí psát, resp. hovořit. Navíc je bohužel už samo povolání novináře nebezpečné v tom smyslu, že jsou nuceni psát o nejrůznějších věcech, o kterých toho většinou moc nevědí nebo v nejlepším případě postrádají soustavné poznání.
Novináři jsou proto téměř
vždy nevyhnutelně diletanty. Považovat je za autoritu, dovolovat jim, aby poučovali jiné lidi, jak se to v současnosti neustále děje, je pověra. Hledáme-li příčinu rozšířenosti této pověry, musíme si s hanbou přiznat, že existuje nejspíš pouze jedna: dětinské přesvědčení, že vše vytištěné je pravda, obzvlášť je-li to napsáno krásnými slovy.
Viz též: autorita, umělci, intelektuálové.


NUMEROLOGIE
Numerologie neboli věštění z počtů. Počty mají být dobré nebo nedobré, šťastné nebo nešťastné. Dvojka je vždycky zlá, protože ďábel má dva rohy. Třináctka je zlá a nešťastná pro lid (v tarokách jí také odpovídá „smrt"), zatímco mudrcovi tatáž třináctka přináší štěstí. Pro něj je osudová třiadvacítka. Z tohoto důvodu také číslo domu, v němž někdo bydlí, den v měsíci, registrační číslo automobilu nebo telefonní číslo mají v numerologii obrovský význam. Dokonce i tam, kde žádné číslo neexistuje, lze je získat následujícím způsobem: nejprve se každému písmenu přiřadí určité číslo -jednička písmenu A, dvojka písmenu B atd.; nahradí-li čísla písmena, například u jména a příjmení, číslice se sečtou a sčítání se opakuje - výsledek má napovědět, čeká-li nás něco dobrého nebo zlého.
Můžeme si uvést příklad. Dejme tomu, že se jmenuji Petr Novák. Nahradím-li písmena odpovídajícími čísly, potom u „Petra" /17+5+23+18/ získám součet 63, u „Nováka" /15+16+25+1+12/ 69. 63+ 69 =132,1+2+ 3=6. Je šestka šťastné číslo? Předpokládejme, že výsledné číslo této operace je nepříznivé. Jak tomu zabránit? Nic jednoduššího. Prostě stačí změnit Petra na Petera nebo Piotra apod.
Lze jen těžko uvěřit, že této podivínské pověře mnohdy věří i jinak seriózní lidé. Naštěstí je to pověra spíš idiotská než nebezpečná. Jiné filozofické pověry vypadají méně směšně, zato jsou často smrtelně nebezpečné.


PACIFISMUS
Pacifismus je v podstatě totožný s přesvědčením, že mír je žádoucí stav a že je třeba se o něj zasazovat. V praxi se však pacifismus obvykle projevuje v podobě dvou pověr: 1) že míru lze dosáhnout odzbrojením mírumilovných národů; 2) že jakákoli válka je morálně nepřípustná. Zkušenost nám bohužel říká, že odzbrojení mírumilovných národů má za následek jejich ovládnutí národy jinými, agresivními, jež nakonec rozpoutávají válku proti sobě podobným dravcům. Proto nemůže obstát tvrzení, že každá válka je nespravedlivá, neboť existují okolnosti, za nichž v souladu s normálním cítěním přichází ke slovu samozřejmá povinnost bránit se zbraní v ruce práva těch, za něž odpovídáme. Pomocí následujícího fiktivního příkladu si můžeme tuto pravdu názorně objasnit. K farmáři na divokém Západě přichází soused a svěřuje mu svoji šestiletou dcerku, protože odjíždí do města a doba je -jak sám říká-neklidná. Proto náš farmář vyčistí pušku a nabije ji. Děvčátko si hraje na dvoře, kam náhle vtrhne bandita a rozmáchne se klackem, aby dítěti roztříštil lebku. Otázka zní: smí na něj farmář vystřelit? Z hlediska zdravého rozumu zní odpověď takto: samozřejmě, nejen že smí vystřelit, ale kdyby nevystřelil, byl by hoden pohrdání, protože jeho svatou povinností bylo chránit život dítěte, které mu bylo svěřeno. A v obranné válce jde velice často zcela jednoduše o životy našich spoluobčanů, jak tomu také bylo během druhé světové války. Proto je zcela evidentní, že ozbrojený boj na obranu sociální skupiny je nejen přípustný, ale že jde o morální příkaz. Pilsudski napsal v roce 1908: „Kdybych chtěl vítězit bez boje, a to bez boje na ostří zbraní, potom bych nejen nebyl bojovník, ale byl bych jednoduše hovado mlácené klackem nebo nahajkou."
Pacifismus vychází ze sentimentalismu: jak by bylo krásné, kdybychom se mohli vyhnout válkám! Vílka je hrozná a ošklivá věc. Dochází tu k záměně estetických hodnot s morálními a zapomíná se, že často jsou dobré a nezbytné i nehezké věci (jako například operace). Pacifismus proto plně zasluhuje být označen jako pověra, a to i přes ušlechtilost některých svých vyznavačů. Říkám některých, protože pacifismu velice často používají potenciální agresoři k morálnímu odzbrojení svých budoucích obětí.


PATRIOTISMUS
Láska k vlasti a ke krajanům není ani v nejmenším pověrečná, nýbrž jde o ctnost, již je záhodno pěstovat, stejně jako rodinnou lásku apod. Avšak s patriotismem jsou spojovány dvě vzájemně si protiřečící pověry. Jedna z nich přikládá lásce k vlasti příliš velkou váhu a činí z patriotismu předsudečnou pověru nacionalismu. Opačná pověra rovněž směšuje patriotismus s nacionalismem nebo dokonce s rasismem a šmahem ho odsuzuje. Jde-li o ztotožňování patriotismu s nacionalismem, stačí si uvědomit, že ten, kdo má rád vlastní zemi, nemusí z ní mít nutně modlu a ostatními zeměmi pohrdat nebo je dokonce mít v nenávisti. Ani nemusí nevyhnutelně považovat národ za „nejvyšší dobro", jak to žádá nacionalismus. Dělat z patriotismu nacionalismus je proto pověra.
Mnohem horší je druhá v dnešní době rozšířená pověra. Zastávají ji mnozí lidé, obzvlášť tzv. levičáci (pojem, u něhož se jen velice těžko lze dopátrat, jaký má vlastně smysl): každý, kdo se odvažuje tvrdit, že má svoji zemi raději než například Ekvádor nebo Vietnam, je obviňován z „rasismu". Každý, kdo je nucen volit a rozhodne se dát přednost svému krajanu před cizincem, je pak považován za rasistického zločince na způsob hitlerovců. Zeje toto pověra a ze má každý člověk svaté právo dbát především o lidi sobě blízké, aniž tím sledoval nadřazenost té či oné rasy nebo národa, je snad nabíledni.
Následující (pravdivá) anekdota nám pomůže osvětlit, co tu máme na mysli. Jeden můj přítel mel velice nehezkou a šilhavou matku. Byla navíc kleptomanka a  také už jednou byla ve vězení za krádež. Jednou se ho někdo zeptal: „A proč ji tedy tolik miluješ, že ji stavíš nad všechny ostatní?" Odpověděl: „Proč? No přece proto, že je to moje matka!" Více méně stejný je vztah každého poctivého člověka k jeho vlasti. Kdo to popírá, je obětí pověry. Základem tohoto předsudku je pověrečná víra v lidstvo a rovnost lidí.
Viz též: nacionalismus.


POKROK
Víra v nepřetržitý pokrok lidstva, v postup ke stále vyšší a lepší úrovni, k ráji na zemi, ke „světlu" a kdoví k čemu všemu ještě je jedna z nejškodlivějších pověr, kterou nám dalo do vínku 19. století a která má ještě dnes pod kontrolou značné územní prostory, obzvlášť v zemích zaostalých a socialistických, kde se nám  s pokrokem vnucují komunistické strany. Její obsah je zhruba následující: člověk je ve své podstatě tvor pokrokový, tj. stává se jako druh stále lepším a dokonalejším. Jeho zdokonalování se projevuje ve všech oblastech. V oblasti světonázorové přechází člověk od pověry k vědě. V oblasti vědy si osvojuje stále větší znalosti, ve sféře techniky dosahuje stále lepšího ovládání světa. I v morálce se neustále stává jiným a lepším. V politice ustavičně objevuje stále dokonalejší formy vlády. V umění vytváří stále dokonalejší díla. Pouze v náboženství neexistuje žádný pokrok, protože náboženství je pověra, kterou ovšem pokrok účinně eliminuje. A protože pokrok přináší tak skvělé výsledky, je první a nejsvětější povinností každého zdravého člověka sloužit pokroku lidstva, jemuž se sluší všechno a všechny podřídit. Tento názor, velice rozšířený v 19. století a ještě před druhou světovou válkou, dnes v civilizovaných zemích naprostá většina vzdělaných lidí odmítá. Lepší poznání podmínek víry v pokroky zkušenost, kterou lidstvo prožilo v našem století, jasně ukázaly, že tálo víra je prostě a jednoduše pověrečná. Vezměme to popořádku: víru v pokrok pocházející z období osvícenství (kdy byla ještě zcela neopodstatněná), podpořila Darwinova evoluční teorie a rovněž rozvoj novodobých přírodních věd techniky. Zoologie potvrdila, že ve světě zvířat se projevuje neustálý pokrok. Tento poznatek se pak přenesl na dějiny lidstva. Stejně jako savci znamenali v živočišné říši pokrok ve srovnání s ptáky znamená analogicky novověký člověk pokrok ve srovnání s člověkem starověku nebo středověku. Podobné přenášení biologických kategorií na naše dějiny je však zcela neopodstatněné, kromě jiného také proto, že jde o velice krátké dějinné údobí. Skutečně dobře jsou nám známy pouze poslední tři tisíce let, což je něco kolem jednoho sta generací a sto generací znamená v rejstříku biologického vývoje nanejvýš základní jednotku. A hovořit v rámci této biologické jedné sekundy o pokroku je pověra. Lepší poznání dějin kultury nám zároveň umožnilo si ověřit, že pokrok v této oblasti je spíš výjimkou, že se projevuje v relativně krátkých obdobích a pouze v některých oblastech kultury. Je pravda, že počínaje 17. stoletím došlo k neuvěřitelnému rozvoji přírodních věd a z nich vzešlých technologií. Imponující jsou obzvlášť výsledky technických věd. Ale v dějinách, nakolik je nám známo, neexistuje u lidstva žádný morální pokrok. Přesněji řečeno: v rámci jednoho období, jedné civilizace skutečně nezřídka dochází k pokroku. Evidentní je například pokrok ve starověkém Egyptě od panování Hyksosů do XVIII. dynastie. Ale po morálním pokroku zpravidla následuje krok zpět. Zůstaneme-li u Egypta, tak postavení ženy v Novém státě (16.-19. století před Kristem) bylo lepší než je v současnosti ve Švýcarsku. A v témže Egyptě nyní převládá islám, podle něhož žena údajně nemá ani duši. Označovat to za pokrok by znamenalo nejapný žert. Kromě toho jsme ve 20. století zažili zločiny v podobě masových vražd, k   nimž  docházelo v nelidsky krutých německých a ruských táborech, skutečnou genocidu, jakou jsme v Evropě prakticky nikdy nezažili. Hovořit o neustálém morálním pokroku lidstva je proto pověra. A v několika dalších oblastech se věci mají podobně. Není například tak úplně samozřejmé, že by nynější formy vlády měly být o tolik lepší než vlády starověku, jak se často má za to. Skutečnost je taková, že čtyři pětiny zemí jsou ovládány více méně krutým1 diktátory, horšími než byli dříve faraónové nebo římští císaři.
A něco podobného můžeme dnes říci o čisté vědě nebo o umění. Jisté je jedno: počínaje minimálně 17. stoletím jsme zažili značný pokrok v oblasti různých technik. Byla například vynalezena nová technika zapisování melodií (proto mohly vzniknout velké opery, oratoria atd., která nikdy předtím neexistovala). Vznikly nové stavitelské techniky (beton), které umožnily nové architektonické formy. Rovněž v logice umožnila značný pokrok aplikace formalistických postupů. Položíme-li si však otázku, je-li některý novodobý malíř lepší než Michelangelo jenom proto, že má k dispozici lepší malířské techniky nebo že je z analogického důvodu Frege lepší logik než Diodoros z Kronu, potom jsme nuceni odpovědět, že nevíme. V žádném případě není jasné, zda v podstatných věcech vůbec kdy k nějakému pokroku došlo.
Z toho plyne, že tvrzení existenci neustálého všeobecného pokroku lidstva je 1) zcela  naprosto nepodložené; 2) v rozporu s dostupnými fakty. A jde-li o záležitosti spadající do oblasti vědy, o nichž bychom museli rozhodovat a priori, měli bychom co do činění s typickou pověrou. Je pravda, že určitý rámcový pokrok jednotlivců i národů možný je. O takový pokrok je také třeba se zasazovat. Ale výše popsaný „pokrokový" přístup je pověra.
Viz též: demokracie, historiozofie.


POVĚRA
Viz předmluvu. Lze rozlišovat dva druhy pověr, relativní a absolutní. Relativní pověra je přesvědčení, jež je v rozporu s naším světovým názorem. Tak například řecko-římské 'náboženství bylo pověrou pro křesťany a křesťanství bylo pověrou pro lidi osvícenství. Absolutní pověra je naopak tvrzení evidentně nepravdivé, tj. takové tvrzení, jež buď postrádá smysl nebo je v rozporu s fakty, zákony logiky resp. s obecně přijímanými zásadami uvažování. Tento slovník je v podstatě antologií podobných absolutních pověr. Absolutní pověrou je například dialektika, protože je v rozporu s evidentními fakty. Existuje také pověra o pověře samotné. Ta konkrétné spočívá ve směšování obou druhů pověr - za absolutní pověru je pak považováno něco, co je pouze relativní pověrou. Názorným příkladem této pověry je názor představitelů osvícenství, že náboženství nejsou nic jiného než pověry. Náboženství jistě jsou v rozporu se světovým názorem osvícenství a jako taková jsou z jeho stanoviska pověrami, ale pouze relativními pověrami. Nejsou však pověrami absolutními, protože nejsou v rozporu ani s fakty ověřitelnými vědou (autentické náboženství se netýká vědou ověřitelných fakt), ani se zákony logiky. Když tedy zmínění představitelé osvícenství tvrdili, že všechna náboženství jsou absolutní pověry, stávali se oběťmi pověry o pověře.
Viz též náboženství, osvícenství, světový názor, věda.


SCHOLASTIKA
Druhé období středověké filozofie (11.-16. století). Pojmů scholastika a scholastický užívají často neodborníci v pejorativním smyslu, jenž zmíněné pojmy získaly v 18. století. Analogický přídech měl tehdy i pojem gotika, který označoval středověké umění. Opakování posměšků a falešných představ, které se svého času rozšířily (nejen v 18. století, ale také v renesanci), je pověra, která prozrazuje naprostou nevědomost. Šiřitelé této pověry s oblibou uvádějí jako typický příklad scholastické „subtility" problém „kolik andělů se vejde na špičku jehly", třebaže všichni scholastikové bez výjimky považovali anděly za mimoprostorové bytosti a podobnou otázku považovali za nesmysl. Skutečnost je taková, že scholastika, obzvlášť její vrcholné období (13. století), patří k neskvělejším epochám v dějinách filozofického myšlení. Výborně se tehdy rozvíjela logika, ontologie, filozofie jazyka, filozofie člověka (antropologie) i jiné filozofické disciplíny. Známý historik filozofie Wl. Tatarkiewicz tvrdí, že „žádná filozofie, která se dlouho a důsledně rozvíjela jedním směrem, nikdy nedospěla k tak kompaktnímu a ucelenému systému pojmů jako scholastika". Scholastika byla zároveň vědeckou filozofií -v tom smyslu, že byla zcela nezainteresovaná, objektivní a racionální.
Úpadek scholastiky, způsobený výsměšnými zásahy renesančních spisovatelů se překrývá s počátkem nepochybně temného „středního" věku mezi dvěma živými epochami myšlení: scholastikou a současností. Většina toho, co získal starověk a středověk, byla úspěšně zapomenuta a bylo třeba počkat až na konec 19. století, aby filozofie mohla znovu navázat na scholastickou tradici. Proto je také užívání pojmu scholastický v pejorativním smyslu pověra a všichni, kdo jsou v této věci odborníci, je za takové považují.
Viz též: novověká filozofie, renesance, pokrok.


SKEPTICISMUS
Pověra, jež spočívá v pochybování o všem. Podle skepticismu pravdivé výroky neexistují, nebo v nejlepším případe o žádném z výroků nevíme, je-li pravdivý. V méně radikální verzi skepticismus tvrdí, že nikdy nemůžeme vědět s naprostou jistotou, je-li nějaký výrok pravdivý. Skeptikové svoji pochybnost vztahují dokonce na logiku, např. na zákon kontradikce, který tvrdí, že jedna a táž věc nemůže zároveň mít i nemít určité vlastnosti. Skepticismus můžeme považovat za svého druhu direktivu, program nebo strategii v poznání resp. v teorii, která se zabývá možností lidského poznání. V obou případech se lze lehce přesvědčit, že skepticismus znamená strašné nedorozumění a pověru. Považuje-li ho někdo za direktivu nebo strategii, je na místě otázka, k čemu může být taková strategie dobrá. Je skutečně možné každému doporučovat, aby nepřijímal jakékoli tvrzení, s nímž se setká, jako bernou minci, aby zkoumal jeho odůvodněnost atd., když cílem toho všeho může být pouze zjištění, které tvrzení je pravdivé. Kdybychom měli donekonečna pochybovat, rozložila by se nakonec i naše vůle a to by byl i konec veškeré lidské činnosti. Začnu-li pochybovat o existenci dveří, jimiž bych mohl opustit pokoj, bude velice těžké mé přinutit, abych z něj skutečně vyšel. Mám-li pochybovat, nerozpadne-li se křeslo, na němž se zrovna míním usadit, potom si na ně nemohu sednout. Skepticismus jako direktiva je jedním slovem nejen zcela a naprosto nepoužitelný, ale je i škodlivý, a to dokonce katastrofálně. Máme všechny důvody ho odmítnout.
Budeme-li skepticismus považovat za teorii, nijak to jeho situaci nezlepší. Protože potom je na místě položit skeptikům otázku, proč považují ta nejprostší a zcela samozřejmá tvrzení za pochybná (například to, že právě v tomto okamžiku sedím nebo že dvě a dvě jsou čtyři) a zároveň velice sebejistě vyslovují soudy o velice složitých záležitostech, jako je například lidské poznání. A není-li skeptik o svých názorech přesvědčen, že jsou pravdivé, proč je vůbec zastává? Skepticismus je pověra.
Své zastánce a vyznavače nachází skepticismus v dobách společenského úpadku. Tehdy podléhají rozkladu nejen společenské vazby, ale i lidé vyobcovaní ze společnosti ztrácejí duchovní půdu pod nohama a propadají zoufalství, což je vlastně skepticismus. Naopak v obdobích, kdy je společnost zdravá a tvořivá, se v ní se zastánci této pověry nesetkáme.
Viz též: jistota, pravda, relativismus.


UMĚLCI
Umělci mají ve společnosti důležité místo; jejich specializací je umění: dokážou lépe než ostatní vyjádřit lidské pocity a ideály, vytvářejí „artefakty" nebol i umělecká díla atd. Avšak umělci nejsou sami o sobě učiteli etických ctností, politickými vůdci nebo filozofy. Považují-li se za ně a vystupují-li v uvedených oblastech jako autority, stávají se intelektuály. První pověrou o umělcích je přiznávání jim této autority, protože umělci jsou stejně jako literáti a novináři specialisté a autority pouze ve své vlastní oblasti, tj. v umění, nikde jinde. Je pravda, že může dojít k tomu, že umělec je zároveň například politikem nebo filozofem, není jím však jako umělec.
Obzvlášť nebezpečné je připisovat umělcům právo vystupovat v roli učitelů morálky. Zde je třeba si uvědomit, že ani v tomto ohledu nepřevyšují umělci ostatní lidi, že nejsou autoritou v morálce ani povolanými kazateli náboženské etiky Tuto autoritu nelze vyvozovat z toho, že dokážou umělecky zpodobovat lidské činy. Naopak, umělci často propagovali morální názory, které byly v rozporu s tím, co přijímala společnost, v níž žili a pro obyčejné lidé, často měli ničím neopodstatněné pohrdání. Lze říci, že umělci, kteří v této oblasti zneužívají svou autoritu, společnosti obzvlášť škodí.
Jinou pověrou o umělcích je názor, že jim příslušejí jistá práva, na která nemá nikdo jiný nárok. Tak se například stává, že výtvarní umělci, nebo alespoň ti, kdo se za ně považují, se dožadují práva, a to jménem údajné „svobody umění“, „zdobit" zdi cizích domů bez souhlasu jejich majitelů. Stejně tak dobře by se mohl švec dožadovat práva vytvořit bez mého souhlasu z mé aktovky pantofle a řezník práva podříznout mého kocoura, aby z něj „vytvořil" řízek. Ve skutečnosti umělci nemají větší práva než ostatní lidé - a kdo jim taková práva připisuje, ten se stal obětí pověry. Popularitu těchto pověr lze vysvětlit následovně: Estetické hodnoty, jimž umělci rozumějí lépe než ostatní lidé a jež dokážou vtělovat do svých děl, jsou hodnoty velmi vysoké. Úctu, kterou k nim (oprávněně) chováme, přenášíme i na tvůrce uměleckých děl, na umělce. Tak dochází k tomu, že se z umělců zahrnovaných nekritickým uctíváním stávají nefalšovaní guru, naprosté autority pro všechny oblasti. Děje se tak úměrně tomu, nakolik jsou jiné autority, především morální, oslabeny, což se obyčejné děje v obdobích společenského úpadku.
Viz též: autorita, guru, hodnoty, intelektuálové, literáti, novináři.


UTOPIE
Název fantazijního románu svatého Tomáše Mora, který znamená totéž co „bez místa určení", jinými slovy nikde neexistující zřízení, společenské a politické uspořádání, jež není možné uskutečnit. S tím je také spojena pověra, která tvrdí, že utopie, třebaže se o ní ví, že je to falešný a nemocný ideál, je přes to všechno užitečná, protože prý inspiruje lidské myšlení a povzbuzuje je k činu. I kdyby to však mohla být pravda, jedno je jisté: v dějinách hrály utopie téměř vždy neblahou roli, protože se stávaly příčinou masového vyvražďování a zotročování lidí a jiných pohrom. Ve 20. století sehrály tuto roli dvě utopie: hitlerovská a komunistická. Každá z obou utopií stála milióny lidských životu. Víra v užitečnost utopií je proto obzvlášť nebezpečnou pověrou.
Viz též: komunismus, mýtus, socialismus.


ŽENY
Kolem žen se vytvořily dvě pověry. První spočívá v tom, že ženy jsou považovány za lidi nižšího druhu, někdy dokonce (jako např. v Koránu) za bytosti postrádající duši. V protikladu k této první považuje druhá pověra ženy v podstatě za muže a usiluje o to, aby se jim co nejvíc podobaly. První pověra je natolik v rozporu s celou naší zkušeností, že není třeba s ní vážně diskutovat. Žena je zcela evidentně úplný člověk a má v zásadě tytéž schopnosti a možnosti jako muž. Navíc, lidská přirozenost dosahuje podle všeho svého vrcholu právě v zené, a zejména v tzv. matroně, tj. ženě po klimaktériu. Tehdy dochází k něčemu, co jako by mělo ženy odškodnit za vše, co pro lidský druh podstoupily ve svém mládí: matrona je svým způsobem nadmuž. Je třeba nemít něj menší ponětí o dějinách a být zaslepený vůči všemu, co se kolem nás děje, chce-li někdo toto popírat. Jediný problém, který tu vyvstává, je sama skutečnost, že bylo vůbec možné, aby po celá dlouhá století lidé jinak rozumní tuto samozřejmost nebrali v úvahu a ženám plnost lidství upírali.
Jinou pověrou je převádění žen na muže. Žena je člověk, ale není muž - tvoří „druhou stránku" člověčenství. Její role je v odlišná od role mužovy. Z tohoto důvodu je požadavek, aby žena plnila ve společnosti přesně tytéž funkce jako muž, pověra. Stačí se přesvědčit, že ženy jsou svou přirozeností (k tomu stačí vzít v úvahu stavbu jejich těla) uzpůsobeny pro mateřství, jež je jejich prvním a základním posláním. Proto názor, že se mladé ženy mají zabývat věcmi, jež ze samotné své podstaty jsou mimo jejich hlavní poslání, je pověra. Společnosti, které například nutí ženy k pravidelné výdělečné práci mimo domov, jsou nejspíš odsouzeny k zániku. Situace matrony je však zcela odlišná. Zdá se, že podmínkou překonání těchto pověr je jasné odlišení úlohy mladé a starší ženy.


SEZNAM HESEL:



AKTIVISMUS
ALTRUISMUS
ANARCHISMUS
ANTISEMITISMUS
ANTROPOCENTRISMUS
ASTROLOGIE
AUTORITA
BEHAVIORISMUS
BLÁBOIVBLÁBOLI NI
BYROKRACIE/BYROKRATÉ
DEMOKRACIE
DIALEKTIKA
DIALOG
DUŠE
EGOISMUS
EKONOMISMUS
ELITA
ETIKA
EXISTENCE
EXISTENCIÁLNÍ OTÁZKY
FILOZOFIE KŘESŤANSKÁ
FILOZOFIE NOVOVĚKÁ
FILOZOFIE SYNTETICKÁ
GURU
HABALISMUS
HERMENEUTKA
HlSTORIOZOFIE
HODNOTA
HUMANISMUS
IDEALISMUS
IDEOLOGIE
INTELEKTUÁLOVÉ
INTUICE
IRACIONALISMUS
JISTOTA
KAPITALISMUS
KOLEKTIVISMUS
KOMUNISMUS
KONVENCIONALISMUS
LÁSKA
LID
LIDSTVO
LITERÁTI
LOGIKA
LOGISTIKA
MAGIE
MARXISMUS
MATERIALISMUS
MATERIALISMUS DIALEKTICKÝ
METAFYZIKA
MLÁDÍ
MODLAŘSTVÍ
MYSTIKA
NABOŽENSTVÍ
NACIONALISMUS
NESMRTELNOST
NOVINÁŘI
NUMEROLOGIE
OSVÍCENSTVÍ
PACIFISMUS
PATRIOTISMUS
POKROK
POVĚRA
POZITIVISMUS
PRAVDA RELATIVNÍ
PROLETÁR IÁT
PŘEVTĚLOVÁNÍ
PSYCHOANALÝZA
PSYCHOLOGISMUS
RACIONALISMUS
RASISMUS
REINKARNACE/PŘEVTĚLOVÁNÍ
RELATIVISMUS
RENESANCE
REVOLUCE
ROVNOST
ROZPOR
ROZUM
SCIENTISMUS
SEKTY
SCHOLASTIKA
SKEPTICISMUS
SMRT
SOCIALISMUS
SOLIPSISMUS
SPIRITISMUS
SPOLEČNOST
STÁT
SVĚTOVÝ NÁZOR
SVOBODA
TAJEMSTVÍ
TEORIE A PRAXE
TEORIE POZNÁNÍ
TOLERANCE
TOTALITARISMUS
TREST
TŘÍDA
UMĚLCI
UTOPIE
VĚDA
VERIFIKACE
VÍRA
VLASTENECTVÍ/PATRIOTISMUS
ZLO
ZVÍŘATA
ŽENY




Filozof a teolog Józef Maria Bocheński se narodil 30. 8. 1902 v Czuszówě v Polsku. Studoval na univerzitách ve Lvově a Poznani (práva a ekonomii). V roce 1927 vstoupil do řádu dominikánů. Od roku 1928 studoval na univerzitě ve Freiburgu (Švýcarsko). V roce 1931 získal doktorát filozofie. Studium teologie v Římě, kněžské svěcení v roce 1932, v roce 1934 doktorát teologie. V roce 1938 - habilitace na teologické fakultě ve Varšavě. Do roku 1940 -přednášel na univerzitách v Římě, Francii, Anglii. Léta 1940-45 - účast ve válce. Od roku 1945  přednášel na dvanácti univerzitách v Evropě, Jižní Americe, Africe, dvakrát byl děkanem fakulty, jednou rektorem univerzity. Získal pět čestných doktorátů. Vydal 31 knih, publikoval 219 vědeckých článků. V roce 1970 získal diplom pilota a do roku 1983 podnikl 2053 letů. Žil ve Švýcarsku, kde zemřel  8. 2. 1995 ve Freiburgu.
 

Světově se proslavil bestsellery
"Slovník filozofických pověr" a „Cesta k filosofickému myšlení“ (německy 1959, česky Rozmluvy, 1985)






O filozofických pověrách aneb Lež není alternativou pravdy

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 3. Slovník filosofických pověr

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 2. Skeptikové a těšitelé

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy: Díl 1.

Petr Žantovský: Třídní boj


Společenský běs takto rozpoutaný v moderních demokratických společnostech již nelze manifestovat státními represemi, lynčujícím vražděním nebo stavěním na hranici. Místo toho nastupuje dehonestace, ignorování, umlčování, pomluva a pokus o veřejné pranýřování. Kdo vyslovuje neoblíbené pravdy vzbuzující emoce nebo analyzuje souvislosti, které nepasují do vládnoucího ,obrazu světa´, stává se ,provokatérem´ nebo ,rozeštvávačem´. Salman Rushdie k tomu poznamenává: ,Těm, kteří v jiných dobách byli velebeni pro svou originalitu nebo nezávislost, je nyní vytýkáno, že do společnosti vnášejí neklid´“. 

Kdo a proč tedy rozhoduje o tom, co se smí říkat, a o čem je třeba mlčet? ptá se svou knihou Sarrazin. A oč v celé té věci vlastně jde? Přece o myšlení. Přesněji: o svobodu myslet, tedy být, a tedy včetně svobody být kritický.


Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 48 - Jak na Kavčích horách pohřbili českou demokracii

...Právě ti jsou totiž nejslabším článkem veškerého mediálního dění. Podléhají paranoidní představě, že nedostatek přízně ze strany médií je může ohrozit v jejich politické kariéře, a proto se snaží, co jen to jde, jít novinářům ve všem na ruku...

Galerie nesmyslů ČT pokročila ke konspiračním teoriím, odhalil Petr Žantovský. V Bakalově redakci jsou ale dál, tam jedou tvrdou propagandu přesně podle Orwella





Přehled nabídky antikvariátů





Crony capitalism

Psychologie davů

Psychologie davu

Spirála Mlčení

Antikvariát

Story
Stories

Žádné komentáře: